Patří mezi nejtalentovanější české návrhářky. Její modely jsou ready-to-wear, tedy nositelné outfity do každodenního života. I její nová kolekce se nese v tomto duchu. Dále o začátcích v Paříži, oblečení na zimu, synovi a o módě v Čechách.
Na sobě měla modrý vlněný svetr, světle modré džíny, šedé semišové kozačky nad kotník a bílé triko s potiskem dívky na terči. Nepotrpí si na výstřední oblečení, vizáž nebo chování, aby si jí každý všiml. Přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že je po celou dobu středem pozornosti; během rozhovoru potkala dvě kamarádky, dostala od kohosi krásnou knihu, dala si postupně tři mandarinkové fresh džusy a odpověděla na spoustu mých otázek. Stihla toho za tu chvíli dost. Je zvyklá zvládat spoustu činností v krátké době. Podívala se na mě svýma velkýma modrýma očima: „Práci si užívám!“
Nejnovější kolekci jste představila nedávno, byla to další spolupráce s Terezou Maxovou. Kdy jste se potkaly? Jaký máte vztah?
Tereza Maxová je naše ikona už dlouhá léta. Známe se spoustu let už od doby, kdy jsme spolu začínaly ve Francii. Jsme tedy především kamarádky. V roce 2000 jsme nafotily první kolekci. Byly doby, kdy jsme fotily všechny s Terezou, z časových důvodů to ale nešlo pravidelně, protože nežije v Čechách. Teď jsme se ale po dvou letech znovu sešly. K tomu se také přidal fotograf Goran Tačevski,vizážistka Renata Zelinková, hair- stylista Marek Patl, který byl také za „modela“ a na jedné fotce je i syn Natan(autor potisku triček v kolekci Podzim/Zima 2014 – 15, pozn. red.). Potkal se náš starý tým a focení jsme si fakt užívali.
Jste známou propagátorkou ready-to-wear módy, jak se to projevuje na velikosti oblečení? A jak u modelek, které na přehlídkách vaše outfity mají prezentovat?
Přehlídková kolekce je ve velikosti 36. Je to francouzské číslování, čili o něco menší než česká 36. Do prodeje ale vyrábíme velikosti 36 – 40. Kromě toho také šijeme modely z kolekce na míru zákaznicím. Upřímně, nemám ráda příliš hubené dívky, protože moje oblečení nosí reálné ženy, kterým není zrovna šestnáct. Čím je modelka na přehlídce hubenější, o to je pak horší pro ženy v ochodech, aby si představily modely samy na sobě. Když vidím, že dívky jsou moc hubené a 36 je jim veliká, tak je jasné, že to není pro nás.
V září se v Paříži konal veletrh látek, kde jste nechyběla. Nějakou dobu jste tam i žila, jak to změnilo váš pohled na módu?
Když jsem dodělala střední oděvní školu a přemýšleli jsme s manželem co dál, tak nám Francie přišla jako nejlepší nápad a vydali jsme se tam. Asi rok a půl trvalo, než jsme se začlenili. Dva roky, než jsme se naučili jazyk.Byla jsem samouk, pochytávala jsem slovíčka v obchodech, na ulici, z televizenebo v mém prvním zaměstnání. V Paříži jsem viděla přesný vzorec, jak má móda fungovat a dost mi to pomohlo. Odvezla jsem si především to, že nepatří do rámečku. Móda má dvě základní kritéria: originalitu a zároveň použitelnost. A o to se snažím.
Cítíte se tam jako doma?
Ano, cítím se tam pořád ještě jako doma, ale opravdu doma jsem v Praze.
Je Francie a Paříž stále módní velmoc? Pokud ne, co se změnilo?
Jsou místa a obchody, které vnášejí do pařížských ulic módního ducha, ale obecně vzato není Paříž jediná. Další města jako Milano, Londýn nebo NY jsou důležitá pro módu stejně tak. I Asie se poslední dobou stává součástí módního světa. Ten se za posledních patnáct let strašně změnil. Příčin je víc. Jedna z nich je, že přišly velké módní řetězce, které dokážou velmi rychle zkopírovat, co bylo na přehlídkách, a dát do svých obchodů. Na druhou stranu si říkám, že je to vlastně svým způsobem dobře, protože i díky nim má každá velká značka či návrhář jasně čitelný rukopisa lidé se naučili, jak vypadá.
Návrháři s nimi ale často přímo spolupracují. Máte s tím osobní zkušenost i vy?
Pro firmu Pietro Filipi jsem dělala pět exkluzivníchkolekcí, díky kterým poté oslovili další návrháře, a spolupráce se tímto spustily naplno. Část zákazníků si dnes určitě nakoupí také u módních řetězců, máme ale mnoho klientek, které vědí, že šijeme modely v limitovaných počtech a to je pro ně rozhodující. Potrpí si na originalitu.
Jak vnímáte posun v oblasti módy u nás? Jak si vedeme ve srovnání se státy jako Itálie, Amerika nebo právě Francie?
Podle mě se nedá říct, že by na tom byla Itálie nebo Francie lépe. Každý stát má trochu jiný styl. Itala poznáte na první pohled a tak to má být. V Americe, kde jsou lidé opravdu individuality, je zvykem dost experimentovat a neohlížet se na ostatní. Pamatuji si, že jsem na jaře v NY potkala ženu, která měla žabky a péřovou bundu, jiná kozačky a letní šaty a vůbec nikomu to nepřipadalo divné a to nemluvím o módní čtvrti v Tokiu. Je to jiné než u nás, kde máme pořád pocity, co na to budou lidé okolo říkat, jak se budou koukat. Češi se stále příliš hlídají, moc nad tím přemýšlí a individualita se pak vytrácí. Kolikrát je lepší, když instinktivně poskládáte pár kousků oblečení, než strávit nad tím půl dne.
S jakými materiály nejraději pracujete? Nemáte někdy chuť použít něco výstředního, trochu experimentovat?
Preferuji přírodní materiály jako vlna, bavlna, hedvábí nebo len. Nevadí mi ani, když jsou to směsi, ale musí být příjemné na omak a při nošení. Když je materiál dobře udělaný, tak má ještě lepší vlastnosti na údržbu a nositelnost. V poslední kolekci jsem např. použila imitaci kůže i se všemi typickými nepřesnostmi na povrchu, takže to vypadá jako pravá kůže. Každý tvůrce má svůj vlastní styl a je na něco jiného, inspirují ho odlišné věci, impulsy…Občas když vidím nový materiál, tak se sama sebe ptám – je to Klára, není to Klára?
Co by nemělo žádné ženě chybět přes zimu v šatníku?
Ke každé zimě patří dobrý kvalitní kabát. Ale určitě v nějaké odlehčené verzi. Ideálně bez podšívky z dublované vlny. Dodá to lehkost a je teplý. Člověk se nemůže splést, ať už sáhne po černé barvě nebo k tmavšímu pastelu. Také bych zařadila bílou košili nebo halenku. V duchu jednoduchosti a lehkosti, kterou můžete použít přes den, ale i do společnosti. I letos jsou aktuální „elastické“ kožené kozačky nad kolena á la legíny. Doplňky jsou nedílnou součástí, ať už jsou to kabelky či bižuterie.
Návrháři velmi často nosí něco pro ně typického, často výstředního, čímž je možné je identifikovat. Jaká je vaše uniforma do práce?
Převážně nosím svoje oblečení. Vlastní návrhy. Je to zároveň i dobrý test, protože když se mě pak zákaznice ptají, tak jim mohou říct svou zkušenost. Moje uniforma jsou kalhoty, které nosím skoro celoročně. Hodně ráda nosím džíny. Ať už z vlastních kolekcí nebo ty, které koupím, když probíhám městem. K tomu hedvábnou halenku nebo T-top s vlastním potiskem. Něco jako dnes.
Přejděme k budoucnosti. K čemu vedete svého syna? Chcete, aby šel ve vašich stopách a pohyboval se v módním průmyslu?
Vlastně už v těch stopách tak trochu neplánovaně jde. Hodně kreslí a navrhl pro naši letošní kolekci „písmena – příšerky“, které dohromady dávají slovo KLARA. Ty jsme použili na potisk triček a jako úvodní slogan sezony. Kromě toho chodí na taneční a divadelní kroužek. Když mu bylo asi šest let, tak si přinesl na svatbu našich známých papírový kufřík s figurkama a celý večer obcházel hosty a každému zahrál divadélko.
