Když se vysloví jeho jméno, každý si hned vybaví excentrického fotografa, který rád fotí akty mladých mužů. Jeho život je ale mnohem zajímavější a Robert Vano nemá problém odhalit i temné stránky svého příběhu. Během hodinového rozhovoru zavzpomínal na úprk z vlasti, své drogové období, ale i na osudová setkání, která jeho kariéru posunula vždy o další krok dopředu.

Roberte, pocházíš z městečka Nové Zámky, jak vzpomínáš na své dětství?
Já si myslím, že pokud dítě nebylo týrané, tak každé mělo hezké dětství. A já jsem měl taky suprový dětství a hlavně hodně aktivní. Nebyla televize, nebyl počítač ani telefon, takže jsme si prostě hráli a bylo to takový interaktivní.

Myslíš si, že kdyby se tví rodiče nerozvedli, že bys později neemigroval?
Nemyslím si, že to bylo kvůli rodičům, ale spíš proto, že jsem nechtěl na vojnu. Možná, kdyby mě vzali na vysokou školu, tak bych nemusel na vojnu a potom bych asi neemigroval, protože by nebylo proč.

Vzpomeneš si na svůj první den v New Yorku, když jsi přistál na letišti?
Ano. A velmi často. Já jsem nikdy předtím neletěl, takže jsem neměl strach. Teď už mám větší strach než tenkrát. Byl jsem nadšený, a jak je New York obrovský a já jsem ho viděl poprvé shora, tak to bylo jako přistávat na jiný planetě.

Jaká byla tvá první práce?
Dali mě k nějakému pánovi do obchodu. Mluvil polsky, ale nevím, jestli to byl polský imigrant. Byl to starší pán, který prodával v galanterii, a já jsem nosil ze skladu takový ty velký role látek.

Jak to bylo potom a kdy tě napadlo, že bys mohl pracovat v kadeřnictví?
Pak jsem se potkal s jinými Čechy a ti mi řekli, ať se na toho Poláka vykašlu, a že tam je česká restaurace, která se jmenovala Praha, kde bych mohl získat práci, a že se tam alespoň domluvím. Sice jsem se samozřejmě chtěl naučit anglicky, ale alespoň jsem mohl mimo to mluvit česky. A k čemu by mi byla ještě polština, že? Takže jsem v té restauraci začal mýt nádobí. Po čase jsem se tam potkal s rodinou, která byla původem z Maďarska. Jejich syn byl v mém věku. Nějaký čas jsem se s nimi potkával a oni mi pak nabídli, že bych mohl bydlet u nich. Výhodné bylo, že se jejich syn ode mě mohl naučit maďarsky a já od něj anglicky. Právě on dělal v kadeřnictví u Vidala Sassoona a jednou tam potřebovali někoho, kdo myje hlavy, a paní Mesarošová, to byla ta paní, u které jsem bydlel, řekla, že je lepší mýt špinavé hlavy než nádobí. Tak jsem tam šel a postupně se pak dostal k práci kadeřníka.

A čím to, že ses pak začal věnovat i líčení?
Když bylo nějaké focení, posílali tam kadeřníky, vizážisty, fotografy, a přes to jsem se vlastně dostal ke každé té profesi. Ona pak přišla krize a namísto, aby na každé focení posílali vizážistu, kadeřníka a platili každému cestu a ubytování, tak radši chtěli, aby to všechno ovládal jeden člověk, tak jsem se takhle dostal i k práci vizážisty.

Koho všechno jsi líčil?
Líčil jsem například Marlen Dietrich, Cindy Crawford, Naomi Campbell, Christy Turlington. Také jsem líčil třeba Roda Stewarta, Michaela Douglase.

,Já vám dám na to úspěšný recept, 50 % úspěchu u fotografa je, že se musí narodit v Paříži, a vy to nemáte, a druhých 50 % je, že musí chodit na čas, tak se snažte být v životě alespoň napůl úspěšný.“

Diana Vreeland

V té době jsi propadl drogám. Stále jsi pracoval nebo ses uzavřel do sebe?

Vždycky jsem pracoval. Neužíval jsem nikdy takový drogy, při kterých bych nemohl fungovat, naopak, bral jsem právě ty, které mě k práci nakopávaly. Ani nevím, proč to období bylo, ale dělali to všichni. Chodili jsme na diskotéku a bez toho to tam nešlo. New York byl prostě hodně trendy, a když se jeden den řeklo, že se nesmí kouřit, tak nikdo nekouřil – a to samé bylo s drogama. Takže když se tam objevily, všichni je brali, a pak se to zase ze dne na den zastavilo a přišel trend cvičení – a všichni začali chodit do posilovny. A takhle to tam bylo pořád. Když byla nějaká parta lidí, tak neexistovalo, že by někdo z nich nedělal to, co všichni ostatní.

Pak tahle životní etapa skončila a dal ses na focení. Pohltilo tě to hned od začátku a měl jsi nějaké záměry, kam bys to chtěl dotáhnout?
Já jsem chtěl být fotograf, protože jsem čtrnáct let dělal make-up a vlasy pro fotografy a viděl jsem všechno, co dělají, a tak jsem si myslel, že bych to mohl dělat taky. Tak jsem šel do své agentury, kde jsem byl vedený jako vizážista, a jelikož tam evidovali i fotografy a stylisty, řekl jsem, že bych chtěl být fotograf. Tak to byl průšvih, protože věděli, že ze mě nebudou mít dlouho nic, že bude trvat, než dostanu zakázku třeba na titulku magazínu. Proto mě poslali do Milána, abych se tam něco naučil a vytvořil si portfolio.

Jak moc je pro fotografa důležité portfolio?

Ono fotit umí každý, ten foťák fotí sám, ale bez portfolia není možné nabízet práci, protože by nikdo nevěděl, kdo jsem a co fotím. Ani v tom Miláně to nebylo snadné. Dostával jsem jen malá focení. Jako třeba boty, pak opasky a trvalo to asi osm let, než jsem se vrátil zpátky do Ameriky. Nestačil totiž jen Milán, v Americe je potřeba mít to portfolio co nejvíc rozsáhlé. Takže vedle Milána jsem takhle fotil i několik let v Paříži a v Londýně.

 A co jsi nakonec nasbíral do portfolia?

Gucci, Pucci, Capucci, Fiorucci, Armani, Versace, Ferré, Dior, Chanel, Sonia Rykiel, Calvin Klein. Pak se někdo podíval a řekl si, že je vidět, že mi někdo věřil, a díky tomu mi dávali práci. Ale nebylo to přes noc.

Chodil jsi na nějaké kurzy pro fotografy?
Ne, učil jsem se za běhu. Jednou jsem přišel na nějaké focení trošku pozdě a byla tam paní Diana Vreeland a ptala se mě, jestli bych chtěl být někdy úspěšný fotograf, tak jsem řekl, že ano, a ona mi řekla: ,Já vám dám na to úspěšný recept, 50 % úspěchu u fotografa je, že se musí narodit v Paříži, a vy to nemáte, a druhých 50 % je, že musí chodit na čas, tak se snažte být v životě alespoň napůl úspěšný.“

,Vy nemyslete, vy foťte. Na myšlení jsme tady my. Takže buď to uděláte, nebo zavoláme někoho jinýho.“

Takže jsi to ustál, zvládal jsi pak už tuhle branži bez problémů?

Nebylo to lehké, byla potřeba umět francouzsky, protože tam se fotila móda. V Německu se zas fotily katalogy a všude bylo něco, takže jsem vždycky musel splňovat zadání. Jednou jsem třeba při focení v Německu, když se mi nelíbil účes na modelce, začal říkat: ,Já si myslím, že…,´ a oni mě přerušili a řekli: ,Vy nemyslete, vy foťte. Na myšlení jsme tady my. Takže buď to uděláte, nebo zavoláme někoho jinýho.´ Tak jsem to prostě udělal. Pak mi ještě řekli: ,Vaše věci si můžete dělat v sobotu a neděli, tam vám do toho nikdo mluvit nebude, ale tady vám platíme my a takhle to chceme my.´ Tímhle teď asi vezmu každému iluzi, ale takhle to je i s modelkami.

Znáš se s nějakými světovými designéry?

Potkával jsem se při práci třeba s Marcem Jacobsem nebo Calvinem Kleinem.

V Čechách ses usadil v módním časopise Elle, kde jsi působil jako kreativní ředitel. V čem tkvěla tvá práce?

Dostali jsme vždycky tzv. bibli.To byla vlastně předloha, v jakém tématu má dané číslo být, a podle toho jsme to vždy připravovali.

Jak ses dostal k focení aktů?
Samotnýho mě to nikdy nenapadlo, ale řekli mi, ať fotím akty, a že proč bych měl fotit holky, když mám rád kluky, a tak jsem začal. A skoro nikdo to nedělal, takže jsem neměl moc konkurenci. Nemám ji vlastně moc ani teď.

Nosím už padesát let černou a bílou a jedinou modrou věc mám džíny. A myslím, že takhle to má většina návrhářů. Že mají nebo měli svou uniformu.

Nyní jsi skoro šest let na volné noze. Je to obtížnější?
Pro mě je to příjemnější, protože nemusím chodit každý den do práce, ale na druhou stranu je tam ta nejistota, jestli lidi budou ještě volat nebo ne. Ale já jsem si to tak zařídil, že nemám manželku, děti, psa, chatu a nevím co ještě, takže já vlastně moc vydělávat nepotřebuju, a už jsem navíc i v důchodu.

Jaká je teď tvá práce?

Mám dva klienty, pro které fotím už asi deset let. Také dělám hodně kalendářů. Učím na pěti školách a dělám workshopy.

Skoro celý život se pohybuješ v módní branži. Potrpíš si sám na módu?
Nepotrpím, nosím už padesát let černou a bílou a jedinou modrou věc mám džíny. A myslím, že takhle to má i většina návrhářů, že mají nebo měli svou uniformu. Coco Chanel nosila pořád kostýmek, Jean Paul Gaultier pruhované tričko, novodobí návrháři se uchylují k černé. Prostě jsem si našel to, v čem se cítím dobře, a nemusím přemýšlet, co si obléknu.

Jak často nakupuješ oblečení, boty…?

Nakupuju, až když se mi něco rozpadne. Tím, že nosím furt stejné věci, nepotřebuji jich mít tolik.

Určitě jsi zván na spousty módních akcí, navštěvuješ některé?
Nechodím nikam. Chodím jen na své akce a toho už je na mě taky dost.

Co tě naplňuje kromě tvé práce? Čemu se věnuješ ve volném čase?
Vlastně jediné, co mě zajímá, je fotka, a možná proto se mnou nikdo nevydrží, protože mluvím pořád o fotce. A když nefotím, tak zvětšuju, když nezvětšuju, tak upravuju, nebo tisknu nebo o tom čtu. Ale tak jo, teď i rád vařím. No, a jednou jsem šel na kurz sushi, a pak jsem zjistil, že je lehčí dělat operaci mozku než sushi. Takže stejně vždycky zjistím, že zůstanu opravdu jen u té fotky.