Po konceptech Vision Ener-G Force (2012), AMG Vision Gran Turismo (2013) a Vision Tokyo (2015) se konečně dočkali i příznivci luxusních čtyřmístných kupé. Budoucnost je tady, je elektrická, žhavě elegantní a ďábelsky rychlá!
Pokud také trpíte záchvaty nostalgie po starých zlatých časech, kdy chlapi byli chlapi, auta byla auta a tak dále, pak musíte značku Maybach milovat. V roce 1909 ji totiž s Wilhelmem Maybachem zakládal hrabě Ferdinand von Zeppelin a dnes se jedná o poslední upomínku na éru majestátních vzducholodí.
Začátky na nebesích
V raných letech pracovala společnost Maybach jako výrobce dieselových i benzínových motorů pro létající doutníky ve Friedrichshafenu, kam se v roce 1912 přestěhovala. Mezi její hlavní trumfy patřil například výškový motor MB IVa z roku 1917 se třemi nastaveními karburátoru, speciálně projektovaný tak, aby neztrácel výkon ani v největších výškách (zeppeliny se tehdy pohybovaly až šest kilometrů nad pevnou zemí).
Po válce přišla Versailleská smlouva, která poraženým mocnostem zakazovala stavbu letadel a vzducholodí. Karl Maybach, jenž do čela společnosti nastoupil po svém otci, se rozhodl využít bohatých zkušeností s aerodynamikou a odhodlal se pro novou dobu trochu rozšířit záběr. Díky tomu se například Německo v roce 1932 dočkalo aerodynamické železniční soupravy DRG 877 – poháněly ji dva speciální rychloběžné dvanáctiválcové diesely, každý o výkonu 410 koní, díky nimž s přiléhavou přezdívkou „Létající Hamburčan“ na trati z Berlína do Hamburku dosahovala rekordní rychlosti 160 km/h.
V období mezi první a druhou světovou válkou Maybach také vyráběl automobily – v roce 1921 představil na berlínském autosalonu svůj model W3. Opravdové eso však vytáhl z rukávu v roce 1930, kdy ohromil celý svět nádherným kabrioletem Maybach Zeppelin. Během druhé světové války příliš mnoho času na eleganci nebylo a po jejím skončení následovalo dlouhé období útlumu, které vyřešil až koncern Daimler-Benz, když společnost v roce 1960 koupil, zařadil do svého portfolia a zapojil do produkce dieselových motorů.
Krátké probuzení
Oživení přišlo v roce 2002, kdy se všechny automobilky rozhodly závodit v tom, komu se podaří vyrobit luxusnější auto. Mercedes-Benz samozřejmě nemohl zůstat stranou a vedle své (tradičně skvěle vypracované) třídy S postavil dvojici prestižních limuzín Maybach 57 a Maybach 62. Byly určeny v podstatě pro zákazníky, kterým připadal Mercedes S600 jako nemoderní nákupní taška pro manželku.
Problém spočíval v celkově nešťastném načasování – prodeje novodobých maybachů nikdy nelámaly rekordy, ale s vypuknutím krize v roce 2008, kdy začala situace vypadat růžověji, šly ke dnu úplně. Mateřskému koncernu se navíc nikdy nepodařilo Maybachu vtisknout takovou pečeť jedinečnosti, jaká se podařila konkurenci za kanálem La Manche. V roce 2012 se vedení Daimleru rozhodlo značku Maybach ukončit a nechat navěky spát.
Nový začátek
Časový pojem „navěky“ je naštěstí docela proměnlivý a začátek další kapitoly knihy jménem Maybach byl napsán letos 21. srpna, kdy se na přehlídce automobilové aristokracie na Pebble Beach Concours DʼElégance představila zbrusu nová studie Vision Mercedes-Maybach 6. Ultraluxusní kupé je dokonalou ukázkou designové kombinace futurismu a tradicionalismu a vyrazilo všem přihlížejícím dech. Což je jen pochopitelné u vozu, který si zepředu s žádným jiným nespletete: když k vám přijíždí, vypadají jeho uzoučké světlomety jako přimhouřené oči dravé šelmy a mříž chladiče zase připomíná jemné proužky žaketu, ušitého na míru. A když kolem vás projede a vy se za ním otočíte, překvapí vás zadní okno rozdělené na dvě poloviny a záď připomínající luxusní jachtu.
Designéři se u klasických aerodynamických kupé neinspirovali jen tak pro nic za nic – právě díky zkušenostem, které získávali staří konstruktéři ve větrných tunelech, Mercedes-Maybach 6 nepotřebuje žádné spoilery, neorganické výstupky ani jiné berličky. Při návrzích samozřejmě sehrál důležitou roli loňský Concept IAA, z něhož budou modely ze stáje Mercedes-Benz vycházet ještě dlouho. Vzduch proudí naprosto přirozeně a hlavně těsně kolem dlouhé, nízké karoserie, laminární proudění se oddělí až na samém konci dlouhé zádě. Tento plavný tvar jen zdůrazňuje dvojice vodorovných prvků – tu tvoří jednak křídlové dveře, jednak zpětná zrcátka, která však netvoří zrcátka, ale zpětné kamery.
Ladný křižník silnic
Vozidlo je dlouhé úctyhodných 570 centimetrů a na šířku má 210 centimetrů. Je tedy strašně dlouhé a velmi široké – pravda, od auta s tak velkorysými proporcemi byste čekali majestátní jízdu, která připomíná spíš rozvážný posun ledovce směrem k moři. Skutečnost je ale taková, že tento Maybach to dokáže pořádně rozpálit. Pokud bychom měli charakterizovat propojení minulosti s budoucností, bylo by nejjednodušší napsat: ano, rozhodně má DNA vzducholodi. Poháněné jaderným reaktorem!
Výkon pohonného ústrojí činí 550 kW a čtveřicí kompaktních synchronních elektromotorů s permanentním magnetem jsou poháněna všechna kola. Rychlost se z nuly na sto kilometrů za hodinu vyšplhá během necelých čtyř sekund – maximální rychlost je přitom elektronicky omezena na 250 km/h, protože při vyšších rychlostech už by se akumulátory vybíjely příliš rychle. Akumulátory samotné jsou extrémně ploché a jsou uloženy pod podlahou, díky čemuž celková výška vozu nepřesahuje 133 centimetrů. Na jedno nabití vozidlo urazí něco přes 500 kilometrů a díky funkci rychlého nabíjení dokáže během pěti minut připojení zvýšit dojezd o celých 100 kilometrů.
Uvnitř stroje času
Další ukázkou prolínání nového se starým je přístrojová deska (ačkoli se tady dá už jen těžko mluvit o „desce“). Najdeme tu sice klasickou „kapličku“ s ukazateli přístrojů, ale ty jsou čistě digitální. Stejně digitální jako zobrazovací pás, obepínající přední část kokpitu. Tento pás si může každý cestující přizpůsobit podle vlastního vkusu a nálady a řidič samozřejmě využije tuto plochu k zobrazení navigace nebo pro údaje o jízdě, okolním počasí a dopravní situaci. Případně může povolat na pomoc rozšířenou realitu a nechat si zajímavosti a nezbytnou nápovědu na cestě promítat přímo na vnitřní stranu čelního skla.
Na dávné doby naplněné luxusem upomíná i čalounění sedadel – ale zase tu najdeme moderní kličku. Na místech, kde kůží sedadla proniká čalounický knoflík, se totiž nachází senzory, které snímají údaje o cestujících a sledují, jak dobře se vám jede. Pokud palubní počítač dojde k závěru, že trpíte stresem, může zahájit masáž, může zapnout klimatizaci sedadla nebo může odstín světla v kabině změnit tak, abyste se cítili lépe. Přitom můžete v průhledném středovém tunelu sledovat (simulované) toky elektrické energie v poháněcím ústrojí.
Bylo by asi zbytečné zdůrazňovat kvalitu provedení – veškeré práce v interiéru jsou dokončovány ručně – a použitých materiálů. Veškeré dřevěné plochy a detaily jsou vyrobeny z jilmu, který nabízí překrásnou kresbu letokruhů a teple světlý odstín.
