Mladá a kreativní návrhářka je pravidelnou účastnicí světových módních akcí. Móda je podle ní možnost vylepšit si život, protože může změnit náš pohled na sebe sama a také, jak nás vnímají druzí. Její modely jsou velmi hravé a neotřelé. Je známá svými modifikovatelnými kousky a jako potisky volí své vlastní kresby, příběhy a básně.
Máte ráda rozhovory?
Mám. Vůbec mi nevadí. Poslední dobou mám pocit, že mě rozhovory vnitřně dost posouvají, protože mě nutí přemýšlet nad věcmi, na které se ptáte. Musím se vždy zastavit a s odstupem začít uvažovat nad novými tématy. Mimochodem, co kdybychom si potykali?
Dobře. Máš ráda auta? Jaký máš vůz?
Vzhledem k tomu jak moc cestuji po světě, bych auto ani nevyužila. Auta ale jinak ráda mám – jako spolujezdec. Řídím jen kolo. A to docela často a většinou i velmi rychle. Taky někdy bourám.
Bouráš na kole? Co se stalo?
Naposledy jsem bourala v Paříži, když jsem jela opravdu rychle a nedokázala jsem zabránit srážce s autem. Měla jsem dost vážný úraz hlavy. Musela jsem na operaci lícní kosti a poškodilo mi to zrak. Doteď vidím dvakrát, ale snažím se toho využít ve svůj prospěch místo toho, abych fňukala.
Jaký máš vztah ke kvalitnímu zboží?
Moje hodnoty jsou postavené na tom, že se nepotřebuji obklopovat drahými věcmi. Na druhou stranu mi nevadí, když mě někdo pozve například na módní akci na druhý konec světa, kde jezdím limuzínou, bydlím v pětihvězdičkovém hotelu a jím v luxusních restauracích. Je to fajn. Ale snažím se být zdrženlivá. Když si totiž umělec příliš zvykne na peníze, tak zpohodlní a přestává být kreativní. Na to myslím.
A co oblečení?
Vlastně ani oblečení nemám tolik. Vláčet ho sem a tam po světě se mi nechce. Možná to je právě důvod, proč navrhuji kousky, se kterými je možné pracovat. Z mých kalhot si uděláš sukni nebo topík. Z mikiny tričko. Z čepice s kšiltem čepici bez kšiltu. Každý kus oblečení má také svůj příběh. Tím a svou modifikovatelností k lidem rychle přilnou.
Jakých pět věcí potřebuješ mít pořád u sebe, ať jsi kdekoliv?
Tužku a papír, mého boyfrienda – macbook, čepici nebo klobouk, běžecké boty a švihadlo.
Švihadlo? Pověz mi, kdy se návrhářka, která přelétává mezi módními velkoměsty světa dostane k tomu, skákat na švihadle?
Ať jsem kdekoli, vždycky si najdu chvilku na sport. Třeba jako teď. Bez pohybu bych nemohla žít. Buď si jdu zaběhat nebo si na pokoji nebo třeba v parku zaskáču na švihadle. Taky dělám gymnastiku.
Je pro tebe MBPFW nějak speciální?
Je. Tím, že je v Praze. Předvádět doma je pro mě důležité, byť trochu paradoxně zrovna v Praze mám pocit, že jsou ke mně lidé velmi kritičtí. I když nevím, jestli vždy oprávněně. Navíc to tu mají vždy velmi dobře organizované.
Která módní akce typu fashion week tě nejvíc bavila? Na kterou si vzpomeneš jako první?
Vždycky mě to hodně bavilo tady v Praze. Všechny tu znám, jsem tu doma. Taky mluvíme česky, což je při tom adrenalinu, který před každou přehlídkou je, výhoda. Většinou den před tím moc nespím a mám pocit, že právě díky tomu adrenalinu dokážu jít snad až za hranici svých možnosti.
Vzpomeneš si ještě na další?
Madrid, ten byl výborný. Vše bylo skvěle organizované, všichni byli v klidu a i když to třeba chvíli vypadalo. I jejich přístup byl úžasný.
Studuješ v Paříži na prestižní designérské škole Ecole de la Chambre Syndicale de la Couture Parisienne. Pověz o tom.
Ano, ale popravdě si v poslední době nejsem úplně jistá, jestli ji dodělám. Je hodně těžká a zabírá spoustu času, který potřebuju na svoje přehlídky a dvě kolekce za rok. Také stále cestuji. Když se na téhle škole řekne, že jdete potom pracovat, myslí se tím, pokračovat na školních projektech doma, plnit domácí práce, šít.
Pojďme na začátek, proč móda? Co tě na ní nejvíc baví?
Móda je možnost vylepšit si život, protože může změnit náš pohled na sebe sama a také, jak na nás nahlížejí ostatní. Od malička jsem chtěla být malířka. Od dvanácti let jsem začala přemýšlet víc racionálně a pochopila jsem, že móda je vyšší forma umění, protože vytváříš něco hmatatelného, co můžeš denně používat. Musíš počítat s nositelem. A to mě baví obzvlášť, když si mojí módu mohou lidé dotvářet sami.
Jaké používáš materiály?
Hlavně přírodní. Miluju hedvábí, které může mít spoustu podob. Taky mám ráda kombinace s lenem. Len, bavlna a vlna jsou pro moji tvorbu základ.
Máte kolem sebe ráda módní lidi?
Občas mě dost překvapuje, že narážím na spoustu lidí z módní branže, kteří jsou dost v pohodě a jsem ráda v jejich společnosti. Ale já mám poměrně široký okruh zájmů od capoeiry, běhání, gymnastiky, filmu a reklam a tak dál, takže s nimi nemohu trávit tolik času.
Vypadá to, že v poslední době se u nás módou zabývá čím dál víc lidí. Především mladších. Souhlasíš?
Zaplať pán bůh za to. A také si dnes už lidé uvědomují, že kvalitní věci mají svou cenu oprávněně, když jsou z kvalitních materiálů, vyrábí se desítky hodin a je za nimi příběh.
Co bys řekla těm, kteří módu vůbec neřeší, chodí ve starém vytahaném oblečení a sandálech?
Mně to nepřijde jako barbarství, ti lidi mají svoje zájmy, svůj životní styl, a kdybych v tom nežila a nebyla to má profese, tak bych to asi také tolik neřešila jako teď. Jsem dost pohodlná. Na druhou stranu je mi takových lidí líto v tom smyslu, že se okrádají o možnosti, které se jim zavírají před nosem. Právě kvůli jejich vzhledu.
Máš velmi osobitý návrhářský rukopis, stejně jako poznávací znamení – čepici, bez které tě téměř nelze zastihnout.
Vážně? To mě těší. A bez čepice ani ránu. Baví mě, že když si ji dám na hlavu jinak, tak hned i vypadám a působím jinak. Tak to je s veškerou mou módou.
Řadíš se mezi ostatní slavné návrháře, kteří mají svůj dress code, který nosí denně.
Je to pravda. Důvodem, že většina mých kolegů včetně třeba Lagerfelda nosí pořád stejné oblečení, je i to, že jsou unavení. Když bys musel celé dny vymýšlet, co si někdo má vzít na sebe, zbyla by ti energie, vymýšlet ještě něco pro sebe?
